ZŮSTAT VE ZLÍNĚ BYLA TA NEJLEPŠÍ VOLBA. KVŮLI RODINĚ, KVŮLI DĚTEM

Fotbal miluje od dětství a hned jak se dotkl balonu, měl jasno o budoucnosti. Přestože se narodil ve Zlíně, poprvé za něj nastoupil až těsně před třicítkou. Ceněný univerzál schopný hrát uprostřed zálohy i obrany, současný zlínský kapitán, ale také otec dvou malých dcer – takový je jednatřicetiletý JOSEF HNANÍČEK, který ve zlínském klubu nedávno podepsal smlouvu na další rok.

Kdo tě vlastně k fotbalu poprvé přivedl?
Přivedl mě k němu táta, který hrál druhou ligu za Brno. Byl to můj vzor. Brácha hrál navíc také fotbal. Do míče jsme kopali neustále, z čehož měla radost hlavně mamka. Rozbili jsme jí například omítku, dveře, různé vybavení bytu…

Pojď vzpomenout na úplné začátky, když jsi hrál v žácích ve Štítné nad Vláří.
Ano, tam jsem začínal. Táta přišel domů a řekl mi, jestli nechci jít do Brumova. Nechal jsem si čas na rozmyšlenou a po pěti minutách jsem řekl ano. Na to mi táta odpověděl, že už stejně nemám na výběr, protože už mě tam prodal.

V 16 letech jsi tedy hrál divizi v Brumově, odkud jsi pak odešel do Slovácka do dorostu. Co bylo dál?
Po krátkém angažmá ve Slovácku jsem šel do Slavičína, kde byla super parta. Postoupili jsme do třetí ligy. Když jsme byli na sestup, ozvalo se mi Znojmo ze druhé ligy, které v té době přes zimu bylo na sestup se 7 body. Přišel jsem tam společně s několika kluky z Olomouce a uhráli jsme za jaro 23 bodů a podařilo se nám tým zachránit.

Postoupili jste i do první ligy...
Bylo to náročné, hodně jsme cestovali, na tréninky jsme jezdili do Rakouska, zázemí bylo ve Znojmě špatné. I regenerace. Do posilovny kilometr pěšky. Ubytovaní jsme byli všichni spolu, ale to vše nás ještě víc semklo.

Jaké to tehdy bylo v první lize?
Bylo to těžké, protože jsme nehráli na domácím stadionu. Pak jsem šel do Příbrami, z čehož jsem měl i obavy. V Čechách jsou lidé jiní než tady na Moravě. Bylo to tam super z toho pohledu, že jsme si s manželkou rozšířili obzory, našli nové kamarády, poznali nová místa atd. Pak jsem byl ale rád za nabídku ze Zlína a návrat domů. Mám tady rodinu a moc si toho vážím. Rodiče jsou tady u všech zápasů.

Říkal jsi, že táta je pro tebe vzor. Rozebíráš s ním své zápasy?
Taťka je zvláštní. Je z našeho zápasu více nervózní než já. Je strašně kritický. Říká, že si vždy ze zápasu musím odnést to nejhorší a ponaučit se z toho. Když udělám nějakou chybu, hrozně mě to štve a beru si to osobně. Je to jen díky tomu, že se na tom mohu zlepšit, mám to od táty a za to jsem rád.

Hrál jsi střed zálohy. Teď nastupuješ na stoperovi. Je to pro tebe jiné?
Hrával jsem stopera ve Znojmě. Druhou ligu i první ligu jsem hrál na stoperovi. V Příbrami jsme měli dobré stopery, takže mě dávali na středního záložníka. Tam se mi celkem dařilo a dal jsem i nějaké góly. Když jsem došel sem, trenér se mnou počítal do středu zálohy, ale nyní mě stáhl na stopera, protože má v záloze kreativnější hráče, než jsem já. Ale já tu pozici myslím zvládám a hraji tam rád.

Vedeš tým do jarní části jako kapitán. Cítíš větší zodpovědnost za výsledky?
Ta zodpovědnost je na každém stejná. Ať už je to gólman, nebo náhradník. Musíme vyhrávat a je jedno, kdo tu pásku má.

Přesto, umíš hráče pokárat, když je potřeba?
Já jsem stejný jako kdokoliv jiný. Každý, komu se nelíbí počínání někoho z nás, tak si to řekneme. Že bychom chtěli někoho psychicky sundat, to určitě ne, spíš si musíme na hřišti všichni vzájemně pomáhat.

Co bys označil za svůj největší fotbalový úspěch?
Asi bych řekl výhra v MOL Cupu. Vypíchl bych i zápasy v EL. Dobrý byl i postup do první ligy ve Znojmě, ale nejvíc určitě výhra poháru.

Nedávno jsi prodloužil ve Zlíně smlouvu. Měl jsi jiné nabídky, nebo jsi měl hned jasno, že zůstaneš?
Kdybych byl volný hráč, angažmá bych si našel. Mám známé, kteří mě lanaří do ciziny, ale já především kvůli dětem a rodině chci zůstat tady ve Zlíně. Je to pro mě nejlepší varianta, protože rodina to má k nám blízko. Kdybych šel do ciziny, odstřihl bych děti od babiček a dědečků a to by nebylo dobré. Takhle je to super.

Chtěl bys ve Zlíně jednou kariéru ukončit, nebo spíše tam, kde jsi s fotbalem začínal?
Mám takový svůj sen. Chtěl bych naskočit do všech soutěží v Česku. Chybí mi už jen krajský přebor, 3. a 4. okresní třída.

Pepo, ty máš přezdívku Papír. Prozradíš, jak vznikla a jestli se ujala i ve Zlíně?
Kluci mi tak moc neříkali. Je to takové přízvisko. Když dojedete do Štítné a řeknete, že chcete najít Jožku Hnaníčka, oni vám řeknou: „A kterého? Jdete za rybářem, fotbalistou, ředitelem nebo kterým?“ Je tam velká shoda jmen. Bráchovi, který je ředitel, se říká Fortáš. Nám se říká Papír. Je to tak dané. Ptal jsem se táty, proč se nám říká „papír“. To bylo tak, že naši bydleli na baráku, kde měli Slováka, který se staral o krávu apod., a mu se říkalo „papier“ a od té doby se nám říká Papír. 

Co jste o něm nevěděli...

Oblíbené jídlo:
Guláš od mojí maminky.

Vysněná dovolená:
Exotika s manželkou a chůvou, která nám bude hlídat děti. (smích)

Nervozita před zápasem:
Ta je vždycky...

Čím se uklidňuji:
Hudbou nebo srandičkami v kabině.

Oblíbená muzika:
Třeba Coldplay, ale v kabině řídí hudbu jogurti. (smích)